PÁR TIPŮ PRO LEPŠÍ VZTAH S NAŠIMI DĚTMI

23.02.2019 14:55

1. Vylepšete svoji domácí atmosféru – a zažívejte spolu radost.
Domácí atmosféra je takový ten vzduch, který všichni doma dýcháme. Citové klima - dalo by se říct. Zdravý vzduch domova je koktejl tvořený bezpečím, důvěrou, něhou a empatií.  A to jak mezi rodiči a dětmi, tak mezi maminkou a tatínkem. Mohlo by se zdát, že dobrá atmosféra je jen takovým fajn doplňkem. Omyl. Domácí atmosféra je živná půda, na které závisí vývoj každé buňky našeho mozku a tím má dopad na současný, ale i budoucí život našich synů a dcer.
Co se dá konkrétně udělat pro lepší atmosféru? Více se smějte a bavte se. Vtipkujte a pošťuchujte se. Třeba tak, jako to dělají děti, když se honí kolem gauče, provokují se a skoro nemůžou běhat, jaké u toho mají záchvaty smíchu. V jejich tělech se při tom dějí zázraky – potěšení, které u toho prožívají, stimuluje růst neuronů a synapsí v některých částech mozku. Uvolňuje se napětí v jejich těle. Zakoušejí svoji fyzickou sílu a poznávají sebe samu, budují si tím sebevědomí.
Nebo se pěkně poperte. Hraní na rvačku je extrémně zdravé, protože u ní děti (a rodiče, kteří se po zemi nebo po gauči válejí s nimi a které to baví) produkují hormony endorfiny, které jim přinášejí pocit štěstí a radosti. Právě ty mají léčivý účinek, protože dokáží tlumit stres a úzkost.
Nebo zkrátka vezměte s sebou dítě někam, kde to zajímá vás. Dělejte s ním něco, co máte rádi vy, co vám dává šťávu. Ať vás vidí spokojené. Nebo mu vyprávějte své zážitky, které vás udělaly šťastnými, povídejte si. Přinese to mezi vás blízkost. Když se spolu cítíte dobře, oběma se vám vyplavuje jiný prima hormon, oxytocin (hormon „lásky“). Molekuly tohoto hormonu vedou k tomu, že máte chuť spolu zůstat – je to takový „začarovaný kruh“ v dobrém slova smyslu. A děti se díky němu učí budovat vztahy.
 
2. Nebrzděte dětem jejich chuť do života.
Když dělají něco, s čím úplně splynou, jsou do toho „zažrány“, nevnímají nic kolem sebe, čas jako by nebyl… šetřete s větami typu „Nehluč.“, „Nedělej tu ten nepořádek.“, „Nemlať do toho.“.“ Nebo když Vám něco nadšeně vypráví, odpusťte si věty jako „To je asi blbost, ne?“, „Nešišlej u toho.“, „To už dávno vím.“ V jejich těle se zrovna děly zázraky: vyplavuje se hormon štěstí, mizí strach a napětí, učí se. Ani my, dospělí, bychom si nelibovali v tom, kdyby nás při naší zábavě neustále někdo napomínal, poučoval, opravoval.
 
3. Když Vaše dítě zrovna nedělá to, co chcete, ptejte se sami sebe: „Nechce to nebo to nedokáže?“
Dětský mozek je nezralý.  Právě proto se děti chovají někdy „nemožně“. Nás to zneklidňuje a považujeme to za rozmary a schválnosti: výlevy pláče, podrážděnost, záchvaty vzteku a neklidu, dupání, křik, nedočkavost, vymýšlení, dělání různých hloupostí, urputnost, neopodstatněný strach. Když se naše dítě chová „nevhodně“, je proto fajn brát v potaz, že „vhodné“ chování se teprve učí současně s tím, jak mu zraje mozek. 
Tak například: Snažím se dostat svého potomka do postele. Mám pocit, že opravdu nechce. I když vidím, že je unavený, pořád něco potřebuje – dělá to schválně. Čeká, až budu křičet – to pak poslechne.  Předstírá, že mu něco nejde, aby zdržoval. A nebo je to jinak? Třeba to teď nedokáže, protože například: táta přišel až večer z práce a spolu se rozdováděli, takže je teď těžké se uklidnit. Zažil něco nepříjemného a potřebuje ode mě pomoct se smutkem nebo třeba strachem, než půjde spát. Spěchal/a jsem při ukládání, takže vycítil, že na něj nejsem napojená a potřebuje chvilku pozornosti. Nechce, aby den skončil. Díval se těsně před spaním na televizi nebo na tablet a je pro něj teď těžké se uklidnit. 
Když budu hledat důvody, proč třeba zrovna nedokáže dělat to, co by teď bylo vhodné, pomůže mi to vymyslet nové způsoby, jak na situaci reagovat. Můžu třeba přijít na to, že potřebuju ještě zařadit nějakou chvíli, aby se mohl uklidnit. Že se na něj musím chvíli napojit, aby se nasytila jeho touha po blízkosti, která jeho dětské tělo zklidňuje.
 
4. Když výchovně usměrňujete své dítě, ujistěte se, že je ve stavu, kdy Vás může opravdu poslouchat.
Když se dítě (stejně tak jako dospělý) zrovna vzteká, pláče, nadává, třese strachy, je ve stavu „hluchoty“. Je to pro něj nejen nepříjemné, ale také velmi stresující. Jeho tělo není ve stavu, kdy by přemýšlelo, racionálně zvažovalo, dělalo rozhodnutí po logickém uvážení – zkrátka v tu chvíli nedokáže použít rozum. Je to známka toho, že různé části mozku momentálně nespolupracují a nejsou koordinované. Potřebuje nejdříve pomoci se uklidnit, aby dostalo znovu pod kontrolu své tělo a své emoce. Teprve, když je klidné, může používat „vyšší“ části svého mozku k učení, zvažování, přemýšlení, popovídání si s Vámi.
 
5. Nelžete svým dětem.
Může to nabourat důvěru mezi Vámi, která se pak těžko obnovuje. Ony, stejně jako my, mají právo na pravdu. Jen se musí přizpůsobit jejich věku (k tomu u těch menších někdy pomůžou třeba příběhy). 
 
6. Používejte co nejméně „běžného“ domácího násilí.
Čapnout dítě za ruku a odtáhnout ho ke stolu, když dítě nechce přijít k jídlu. Postavit ho pod studenou sprchu, když se vzteká. Dát mu facku. Křičet. Hodit po něm knížkou. Nadávat. Nahánět mu strach („Když si vezmeš další čokoládu, přijde čert a vezme si tě.“, „Jestli hned nepůjdeš, odcházím bez tebe.“). Vyhrožovat („Jestli si to neuklidíš, vezmu to a vyhodím ti to do koše.“, „Příště na dovolenou pojedeme bez tebe.“).  „Běžné“ je toto násilí proto, že ho „páchá“ naprostá většina rodičů. Násilí je to proto, že se mu dítě nemůže bránit a nahání mu strach, způsobuje bezmoc a jeho tělo na to reaguje stresovou reakcí, která je pro dítě škodlivá. 
Rodiče toto násilí používají poměrně často. Protože neví, jak jinak dát dítěti najevo, že „takhle ne“. Protože neví nebo podceňují to, co toto „drobné“ násilí způsobuje („Také jsme tak vyrostli a nijak extra nám to neublížilo.“). Protože je to nejrychlejší cesta k tomu, aby dítě poslechlo. Ono opravdu často poslechne, protože se bojí a ze strachu udělá, co se od něj očekává. Ze strachu, nikoli z porozumění situaci. Ale respekt to rodičům nepřináší a dobrý vztah s dítětem také ne (více se to projeví až v pubertě). 
Dítě se proti rodiči většinou přímo vůči násilí nevzbouří. Synové ale pak mají větší sklon být násilní vůči manželce, dcery pak vůči vlastním dětem. Navíc děti, které „běžné“ násilí zažívají často, se hůře učí, jsou častěji sami agresivní, více lžou, víc se bojí, je pro ně těžší navazovat vztahy založené na důvěře.
Jsem sama rodič. A tak dobře vím, jak složité je to téma. Dalo by se dlouho diskutovat, generace před našimi dětmi „drobné“ násilí přece také přežily. Nicméně výzkumy například z oblasti vývoje mozku, kterých je v současné době požehnaně, mluví jasně: toto „běžné“ násilí dětem škodí. A existují jiné neškodlivé, ba dokonce velmi prospěšné způsoby, které umožňují jasně vymezovat hranice a brát v potaz také potřeby ostatních, nejen dítěte. 
 
7. Nechte své dítě vyplakat.
Děti přirozeně zažívají od narození stres. 
Pláč je lék, který máme všichni vždycky při ruce: uvolňuje napětí, pomáhá přivodit nižší krevní tlak, zpomalit tepovou frekvenci. Slzy vyplavují z těla stresové hormony. Když se dítě vypláče, jeho tělo se může vrátit do rovnováhy po tom, co zažilo něco „stresujícího“.  Stresující může být netrpělivý rodič, trest, hádka s kámošem, prohraný závod, nedostatek pozornosti, návštěva u lékaře, nástup do školy nebo školky, děsivý sen, a tak dále.
Jenže my často naše děti nenecháváme plakat: jejich pláč a vztekání nás štve, bojíme se ho, cítíme bezmoc, protože nevíme, jak na něj reagovat, vyčerpává nás, a mimochodem si myslíme, že by se děti měly naučit ho co nejdříve kontrolovat (protože jinak to nepřestane dělat nikdy, lidi ho nebudou mít rádi a o mě si budou myslet, že jsem mizerný rodič;-). A tak jim říkáme: „Když budeš dál plakat, půjdeš za dveře a přijdeš, až když budeš v klidu.“, „Nerozumím ti, když řveš. Budu tě poslouchat, až když nebudeš brečet.“, „Nemá smysl kvůli tomu plakat.“, „Šikovný kluk - ani nepláče!“ Nechte své děti plakat. Když mají možnost se vyplakat a vyvztekat a rodiče jsou jim při tom klidní a na blízku (což někdy bývá zatraceně těžké!), bývají pak spokojenější a uvolněnější.
 
8. Podívejte se na dítě tak, aby ve Vašem výrazu zachytilo, že ho máte rádi, že jste na něj hrdí, že mu věříte a/nebo že jste rádi, že ho máte.
Všechno, co naše děti slyší, cítí, vidí, vnímají dotekem, se ukládá na receptory amygdaly, části mozku. A stává se to součástí tzv. implicitní paměti. Tyto vzpomínky jsou nevědomé – ale působí na nás, aniž bychom si to uvědomovali. Když se zlobíme, poulíme oči, zatínáme pěsti, zvyšujeme hlas, přenášíme svoji zlobu přímo na dítě. Když je naše řeč těla mírná a láskyplná, zapisuje se do mozků našich dětí láska a náklonnost, ze které mohou čerpat.
 
9. Když šlápnete vedle, omluvte se. 
Nikoli za to, že jste se zlobili, že jste dítěti jasně řekli, že je potřeba něco udělat, že jste mu něco nedovolili. Ale za to, že jste na něj při tom křičeli, že jste s ním zatřásli, že jste ho označili nějakou nadávkou, že jste mu nahnali strach nějakou výhrůžkou. 
 
10. Věnujte pozornost „žraločí hudbě“ ve Vaší hlavě.
Představte si situaci, kdy se procházíte kolem jarního potoka a Vaše děti zjistí, že v potoce plavou ještě kusy ledu, pozůstatky právě odešlé zimy. Děti rychle ucítí příležitost se náramně pobavit a sejdou až k samému břehu, začnou led lovit z potoka, šťouchat do něj klacky, házet na něj kameny. A Vám v hlavě začne hrát „žraločí hudba“: „To bude trvat věčnost. Určitě tam žuchnou a budeme se muset nějak dostat rychle domů. Budou mít zmrzlé ruce (případně omrzliny) a budou po zbytek výletu fňukat. Budou zase nachlazené (případně dostanou táhlý zápal plic) a minimálně týden se zase nehneme z domu. Budou celé zamazané, další pračka. Když jim to dovolím, co je napadne dělat na procházce příště??? Co na to řeknou ti dva, co jdou zrovna kolem? Co by na to řekla babička?“ Tahle žraločí hudba zahltí můj vlastní nervový systém a moje tělo bude mít pocit, že je potřeba se ubránit šavlozubému tygrovi. Zvýší se mi tón hlasu, zatnu pěsti a čelisti, zrychlím krok, moje slova budou úderná. V tu chvíli nereaguju na potřeby dětí, ale na své strachy. Neznamená to, že s hrátkami ve vodě musím souhlasit (i když můžu: ta jedna pračka navíc možná stojí za jejich radost a jestli rýpání v ledu přináší zápal plic ani nevíme, protože jsme to už dlouho nevyzkoušeli). Ale také je kvůli tomu nemusím „buzerovat“, aby se u prozkoumávání přírody lekly – protože nic život ohrožujícího se neděje.
Žraločí hudba v naší hlavě umí obyčejnou scénu změnit v hororovou – naše děti tím někdy zbytečně děsíme a bereme jim chuť do života.  
Pojem „žraločí hudba“ pochází od Daniela J. Siegla, neurovědce, psychiatra a psychoterapeuta, který napsal několik zajímavých knih o tom, jak můžeme přistupovat k našim dětem a zároveň tím rozvíjet jejich mozek a upevňovat náš vztah, např. Klidná výchova k disciplíně.
 
11. Usilujte o to, abyste na své dítě byli napojeni.
Jako rodiče poznáme, že jsme napojeni na dítě podle toho, že jsme se svým dítětem a při tom se zrovna nedíváme na telefon a ani na něj nemyslíme, že nám hlavou neběží myšlenky na práci nebo na to, co uvaříme k večeři, a... že  nemáme v plánu právě teď naše dítě dovychovat nebo dovzdělat. Čili říkat mu, co by teď zrovna mělo nebo nemělo nebo co je správné nebo nesprávné. Reagujeme jen na naše dítě. Tohle napojení živí náš vztah a také podporuje vývoj mozku našeho dítěte. 
A hlavně: je možné být na dítě opravdu napojen/a, a zároveň vymezovat hranice. JE možné odmítnout chování, a zároveň neodmítnout dítě.
Pro napojení je důležitá empatie – k té krátké video od Brené Brown s českými titulky: https://www.youtube.com/watch?v=ZOKHGb3QCL8&t=31s
 
12. Nechte své dítě zažít, že může něco ovlivnit. 
Zahrajte si hru, ve které má reálnou šanci nad Vámi vyhrát.  Navrhněte mu, že teď budete 15 minut spolu dělat jen to, co si přeje on/ona (v rámci běžných pravidel). Vytvořte situaci, ve které se může rozhodnout a vy podpoříte, pro co se rozhodlo (kam jet v sobotu na výlet, jaké tričko si vzít na sebe, jak strávit volnou hodinu odpoledne). 
Jsou dny, kdy se dítě musí víc připojovat k našemu dospělému světu a má málo času si jen tak hrát, tedy dělat si věci po svém. Právě po takových dnech děti bývají vzteklejší, rozladěnější, neposlušnější, neposednější, atd. Právě v těchto dnech dítěti o to víc prospěje, když si alespoň chvíli zažije, že není bezmocné, ale má moc.
 
13. Nechte plavat svoji touhu být perfektní maminkou/perfektním tátou.
Pro děti mohlo být těžké mít perfektního rodiče. Jak by pak přijaly své vlastní nedostatky a naučily se přebírat zodpovědnost za své chyby? A jak by se naučily znovu navázat vztah s někým, s kým si to právě „pohnojily“? 
Lidem je dáno do vínku se z bolestí a traumat zotavit, tahle cesta zůstává otevřená.  Navíc mozek je takzvaně plastický, neustále se mění – máme tedy znovu a znovu šanci, páchat na našich dětech „dobro“.
 Mgr. Zuzana Krásová, RC Dobříšek 2019
 

 
Může to nabourat důvěru mezi Vámi, která se pak těžko obnovuje. Ony, stejně jako my, mají právo na pravdu. Jen se musí přizpůsobit jejich věku (k tomu u těch menších někdy pomůžou třeba příběhy). 1. Vylepšete svoji domácí atmosféru – a zažívejte spolu radost.
Domácí atmosféra je takový ten vzduch, který všichni doma dýcháme. Citové klima - dalo by se říct. Zdravý vzduch domova je koktejl tvořený bezpečím, důvěrou, něhou a empatií.  A to jak mezi rodiči a dětmi, tak mezi maminkou a tatínkem. Mohlo by se zdát, že dobrá atmosféra je jen takovým fajn doplňkem. Omyl. Domácí atmosféra je živná půda, na které závisí vývoj každé buňky našeho mozku a tím má dopad na současný, ale i budoucí život našich synů a dcer.
Co se dá konkrétně udělat pro lepší atmosféru? Více se smějte a bavte se. Vtipkujte a pošťuchujte se. Třeba tak, jako to dělají děti, když se honí kolem gauče, provokují se a skoro nemůžou běhat, jaké u toho mají záchvaty smíchu. V jejich tělech se při tom dějí zázraky – potěšení, které u toho prožívají, stimuluje růst neuronů a synapsí v některých částech mozku. Uvolňuje se napětí v jejich těle. Zakoušejí svoji fyzickou sílu a poznávají sebe samu, budují si tím sebevědomí.
Nebo se pěkně poperte. Hraní na rvačku je extrémně zdravé, protože u ní děti (a rodiče, kteří se po zemi nebo po gauči válejí s nimi a které to baví) produkují hormony endorfiny, které jim přinášejí pocit štěstí a radosti. Právě ty mají léčivý účinek, protože dokáží tlumit stres a úzkost.
Nebo zkrátka vezměte s sebou dítě někam, kde to zajímá vás. Dělejte s ním něco, co máte rádi vy, co vám dává šťávu. Ať vás vidí spokojené. Nebo mu vyprávějte své zážitky, které vás udělaly šťastnými, povídejte si. Přinese to mezi vás blízkost. Když se spolu cítíte dobře, oběma se vám vyplavuje jiný prima hormon, oxytocin (hormon „lásky“). Molekuly tohoto hormonu vedou k tomu, že máte chuť spolu zůstat – je to takový „začarovaný kruh“ v dobrém slova smyslu. A děti se díky němu učí budovat vztahy.
 
2. Nebrzděte dětem jejich chuť do života.
Když dělají něco, s čím úplně splynou, jsou do toho „zažrány“, nevnímají nic kolem sebe, čas jako by nebyl… šetřete s větami typu „Nehluč.“, „Nedělej tu ten nepořádek.“, „Nemlať do toho.“.“ Nebo když Vám něco nadšeně vypráví, odpusťte si věty jako „To je asi blbost, ne?“, „Nešišlej u toho.“, „To už dávno vím.“ V jejich těle se zrovna děly zázraky: vyplavuje se hormon štěstí, mizí strach a napětí, učí se. Ani my, dospělí, bychom si nelibovali v tom, kdyby nás při naší zábavě neustále někdo napomínal, poučoval, opravoval.
 
 
3. Když Vaše dítě zrovna nedělá to, co chcete, ptejte se sami sebe: „Nechce to nebo to nedokáže?“
Dětský mozek je nezralý.  Právě proto se děti chovají někdy „nemožně“. Nás to zneklidňuje a považujeme to za rozmary a schválnosti: výlevy pláče, podrážděnost, záchvaty vzteku a neklidu, dupání, křik, nedočkavost, vymýšlení, dělání různých hloupostí, urputnost, neopodstatněný strach. Když se naše dítě chová „nevhodně“, je proto fajn brát v potaz, že „vhodné“ chování se teprve učí současně s tím, jak mu zraje mozek. 
Tak například: Snažím se dostat svého potomka do postele. Mám pocit, že opravdu nechce. I když vidím, že je unavený, pořád něco potřebuje – dělá to schválně. Čeká, až budu křičet – to pak poslechne.  Předstírá, že mu něco nejde, aby zdržoval. A nebo je to jinak? Třeba to teď nedokáže, protože například: táta přišel až večer z práce a spolu se rozdováděli, takže je teď těžké se uklidnit. Zažil něco nepříjemného a potřebuje ode mě pomoct se smutkem nebo třeba strachem, než půjde spát. Spěchal/a jsem při ukládání, takže vycítil, že na něj nejsem napojená a potřebuje chvilku pozornosti. Nechce, aby den skončil. Díval se těsně před spaním na televizi nebo na tablet a je pro něj teď těžké se uklidnit. 
Když budu hledat důvody, proč třeba zrovna nedokáže dělat to, co by teď bylo vhodné, pomůže mi to vymyslet nové způsoby, jak na situaci reagovat. Můžu třeba přijít na to, že potřebuju ještě zařadit nějakou chvíli, aby se mohl uklidnit. Že se na něj musím chvíli napojit, aby se nasytila jeho touha po blízkosti, která jeho dětské tělo zklidňuje.
 
 
4. Když výchovně usměrňujete své dítě, ujistěte se, že je ve stavu, kdy Vás může opravdu poslouchat.
Když se dítě (stejně tak jako dospělý) zrovna vzteká, pláče, nadává, třese strachy, je ve stavu „hluchoty“. Je to pro něj nejen nepříjemné, ale také velmi stresující. Jeho tělo není ve stavu, kdy by přemýšlelo, racionálně zvažovalo, dělalo rozhodnutí po logickém uvážení – zkrátka v tu chvíli nedokáže použít rozum. Je to známka toho, že různé části mozku momentálně nespolupracují a nejsou koordinované. Potřebuje nejdříve pomoci se uklidnit, aby dostalo znovu pod kontrolu své tělo a své emoce. Teprve, když je klidné, může používat „vyšší“ části svého mozku k učení, zvažování, přemýšlení, popovídání si s Vámi.
 
5. Nelžete svým dětem.
Může to nabourat důvěru mezi Vámi, která se pak těžko obnovuje. Ony, stejně jako my, mají právo na pravdu. Jen se musí přizpůsobit jejich věku (k tomu u těch menších někdy pomůžou třeba příběhy). 1. Vylepšete svoji domácí atmosféru – a zažívejte spolu radost.
Domácí atmosféra je takový ten vzduch, který všichni doma dýcháme. Citové klima - dalo by se říct. Zdravý vzduch domova je koktejl tvořený bezpečím, důvěrou, něhou a empatií.  A to jak mezi rodiči a dětmi, tak mezi maminkou a tatínkem. Mohlo by se zdát, že dobrá atmosféra je jen takovým fajn doplňkem. Omyl. Domácí atmosféra je živná půda, na které závisí vývoj každé buňky našeho mozku a tím má dopad na současný, ale i budoucí život našich synů a dcer.
Co se dá konkrétně udělat pro lepší atmosféru? Více se smějte a bavte se. Vtipkujte a pošťuchujte se. Třeba tak, jako to dělají děti, když se honí kolem gauče, provokují se a skoro nemůžou běhat, jaké u toho mají záchvaty smíchu. V jejich tělech se při tom dějí zázraky – potěšení, které u toho prožívají, stimuluje růst neuronů a synapsí v některých částech mozku. Uvolňuje se napětí v jejich těle. Zakoušejí svoji fyzickou sílu a poznávají sebe samu, budují si tím sebevědomí.
Nebo se pěkně poperte. Hraní na rvačku je extrémně zdravé, protože u ní děti (a rodiče, kteří se po zemi nebo po gauči válejí s nimi a které to baví) produkují hormony endorfiny, které jim přinášejí pocit štěstí a radosti. Právě ty mají léčivý účinek, protože dokáží tlumit stres a úzkost.
Nebo zkrátka vezměte s sebou dítě někam, kde to zajímá vás. Dělejte s ním něco, co máte rádi vy, co vám dává šťávu. Ať vás vidí spokojené. Nebo mu vyprávějte své zážitky, které vás udělaly šťastnými, povídejte si. Přinese to mezi vás blízkost. Když se spolu cítíte dobře, oběma se vám vyplavuje jiný prima hormon, oxytocin (hormon „lásky“). Molekuly tohoto hormonu vedou k tomu, že máte chuť spolu zůstat – je to takový „začarovaný kruh“ v dobrém slova smyslu. A děti se díky němu učí budovat vztahy.
 
2. Nebrzděte dětem jejich chuť do života.
Když dělají něco, s čím úplně splynou, jsou do toho „zažrány“, nevnímají nic kolem sebe, čas jako by nebyl… šetřete s větami typu „Nehluč.“, „Nedělej tu ten nepořádek.“, „Nemlať do toho.“.“ Nebo když Vám něco nadšeně vypráví, odpusťte si věty jako „To je asi blbost, ne?“, „Nešišlej u toho.“, „To už dávno vím.“ V jejich těle se zrovna děly zázraky: vyplavuje se hormon štěstí, mizí strach a napětí, učí se. Ani my, dospělí, bychom si nelibovali v tom, kdyby nás při naší zábavě neustále někdo napomínal, poučoval, opravoval.
 
 
3. Když Vaše dítě zrovna nedělá to, co chcete, ptejte se sami sebe: „Nechce to nebo to nedokáže?“
Dětský mozek je nezralý.  Právě proto se děti chovají někdy „nemožně“. Nás to zneklidňuje a považujeme to za rozmary a schválnosti: výlevy pláče, podrážděnost, záchvaty vzteku a neklidu, dupání, křik, nedočkavost, vymýšlení, dělání různých hloupostí, urputnost, neopodstatněný strach. Když se naše dítě chová „nevhodně“, je proto fajn brát v potaz, že „vhodné“ chování se teprve učí současně s tím, jak mu zraje mozek. 
Tak například: Snažím se dostat svého potomka do postele. Mám pocit, že opravdu nechce. I když vidím, že je unavený, pořád něco potřebuje – dělá to schválně. Čeká, až budu křičet – to pak poslechne.  Předstírá, že mu něco nejde, aby zdržoval. A nebo je to jinak? Třeba to teď nedokáže, protože například: táta přišel až večer z práce a spolu se rozdováděli, takže je teď těžké se uklidnit. Zažil něco nepříjemného a potřebuje ode mě pomoct se smutkem nebo třeba strachem, než půjde spát. Spěchal/a jsem při ukládání, takže vycítil, že na něj nejsem napojená a potřebuje chvilku pozornosti. Nechce, aby den skončil. Díval se těsně před spaním na televizi nebo na tablet a je pro něj teď těžké se uklidnit. 
Když budu hledat důvody, proč třeba zrovna nedokáže dělat to, co by teď bylo vhodné, pomůže mi to vymyslet nové způsoby, jak na situaci reagovat. Můžu třeba přijít na to, že potřebuju ještě zařadit nějakou chvíli, aby se mohl uklidnit. Že se na něj musím chvíli napojit, aby se nasytila jeho touha po blízkosti, která jeho dětské tělo zklidňuje.
 
 
4. Když výchovně usměrňujete své dítě, ujistěte se, že je ve stavu, kdy Vás může opravdu poslouchat.
Když se dítě (stejně tak jako dospělý) zrovna vzteká, pláče, nadává, třese strachy, je ve stavu „hluchoty“. Je to pro něj nejen nepříjemné, ale také velmi stresující. Jeho tělo není ve stavu, kdy by přemýšlelo, racionálně zvažovalo, dělalo rozhodnutí po logickém uvážení – zkrátka v tu chvíli nedokáže použít rozum. Je to známka toho, že různé části mozku momentálně nespolupracují a nejsou koordinované. Potřebuje nejdříve pomoci se uklidnit, aby dostalo znovu pod kontrolu své tělo a své emoce. Teprve, když je klidné, může používat „vyšší“ části svého mozku k učení, zvažování, přemýšlení, popovídání si s Vámi.
 
5. Nelžete svým dětem.
Může to nabourat důvěru mezi Vámi, která se pak těžko obnovuje. Ony, stejně jako my, mají právo na pravdu. Jen se musí přizpůsobit jejich věku (k tomu u těch menších někdy pomůžou třeba příběhy). 

Zpět

Kontakt

RC Dobříšek, z. s.
Na Nábřeží 1650
263 01 Dobříš

provozní - 608 906 559
administrativa - 603 199 265
koordinátorka - 608 459 559

 
Úřední hodiny v RC
Po-Pá 8-12 hod.
 

Úřední hodiny v RC
Po-Pá 8-12 hod.

provozní - tel. 608 906 559 
Po-Čt 8:00-18:00 hod.
Pá 8-14:00 hod.

administrativa - tel. 603 199 265 
Po-Čt 8:00-15:00 hod.
Pá 8-12:00 hod.

koordinátorka - tel. 608 459 559 
Po-Pá 10:00-14:00 hod.

 

 

 

© 2012 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode