ČLÁNKY

Hypermobilita, bolesti hlavy a zad, svalová nerovnováha u dětí a co s tím?

02.05.2019 12:34

 

V dnešní době žijeme všichni dost hekticky, hodně pracujeme, sedíme spoustu hodin a máme málo pohybu. A tím nemyslím nějakého speciálního pohybu, ale chybí nám základní pohyb - chůze. V důsledku toho se téměř všichni potýkáme s bolestmi páteře. Ve svých přednáškách vám chci ukázat některé mechanické zákonitosti a mohu vám ukázat, jak vašim potížím předcházet.
 
Fyzioterapeutka Mgr. Edita Lachmanová , Cert. MDT
https://www.fyzioterapie-dobris.cz/
 

Psychomotorika do 6 měsíce

11.04.2019 16:04

Proč se zajímat o vývoj miminka a co s tím?

 

Je spousta otázek, na které bychom se mohli v souvislosti s pojmem psychomotorický vývoj ptát. Určitě mi dáte za pravdu, že jich mnoho vymyslíte v hlavě i vy sami...

Nejčastěji se setkávám ve své poradně, ale s těmito velkými otazníky

1)       Co tedy dělám špatně?

2)       Vždyť je dnes všechno nabízeno a vyráběno v souladu s psychomotorickým vývojem, tak co se stalo?

 

Ano, co děláme špatně? Mojí odpovědí je nic, jen toho děláme až příliš  mnoho navíc... Zaměřili jsme se někdy na to, co všechno má naše miminko do 6tého měsíce k dispozici a co doopravdy ke svému rozvoji potřebuje? Náš trh je nyní přesycen pomůckami, hračkami, lehačkami, baby vaky, apod. O kterých samozřejmě hlásá, že jsou v souladu s psychomotorickým vývojem dítěte, ale kdo z nich opravdu bere na zřetel všechna rizika, která mohou tyto pomůcky způsobit? Opravdu je rodič natolik edukován, aby pomůcku měl opravdu jen jako „ pomůcku v případě nouze „ nebo vlastně vůbec rizika častého používání nezná?

 

Tohle už samozřejmě řešeno často není. Pojďme si dát konkrétní případ – vibrační lehátko.

Pojďme se na něj podívat z hlediska rodiče, který si ho pořídí nebo mu bylo pořízeno – ano i na něm je informace, že je to samozřejmě v souladu s psychomotorickým vývojem dítěte, ale opravdu miminku prospívá?

Vezmeme-li v úvahu novorozené miminko do 3. měsíce, tak jeho hlavním velkým úkolem ve vývoji je nalézt svou vlastní osu! Osou je myšlena pomyslná přímka, kterou tvoří čelo, nosík, brada, hrudní kost, spona stydká...

Pokud toto malé miminko budeme často pokládat do leháka, kde se mu bude jistě krásně spinkat a hrát si, koukat, pohupovat, vibrovat dáváme mu tím možnost tento jeho velký úkol splnit? Opravdu má miminko možnost najít osu a díky tomu se pak dále správně vyvíjet? V lehátku, kde se pokaždé svezu k jedné nebo druhé straně?

Později se chci vzpřimovat, otáčet a i v tomto mi lehátko bude neprospěšné...

To jsme si ukázali konkrétní příklad na lehátku, které může být ale i skvělou pomůckou pro chvilkový odpočinek,kdy něco potřebujeme dovařit, dodělat a chceme, aby na nás miminko vidělo, nicméně ve finále ho využijeme minimálně.

Pokud vynecháme lehátko, tak s epodívejme jen na časté nošení ve vzpřímené poloze, která rozhodně též není vhodná. Hlavička dítěte je v tomto období stále nestabilní a těžká a tlačí nám na páteř, tímto miminko nutí se tomuto přizpůsobit, zapažovat, kroutit se, odchylně nalézat stabilitu.

Klíny v postýlce, vyvýšené postýlky, atd.

 

Nechme teď lehátko a jiné pomůcky

a další vychytávky stranou a pojďme se zaměřit na hlavní úkoly, které by miminko mělo v prvním půl roce života zvládnout.

Jak jsme si již pověděli jeho největším úkolem je v prvních 3. měsících nalézt svou osu, pokud ji miminko nenajde ( ať už z jakékoliv příčiny a věřte mi, že příčin může být opravdu mnoho ) bude mít jistě velké potíže se dále správně vyvíjet pokud to není řešeno v pozdějším dětském věku a v dospělosti nastanou fyziologické odchylky a bude nutné odstraňovat případné následky ( jako je např. Skolióza páteře, úklony pánve, asymetrické užívání svalů, asymetrické lezení, plazení, špatná chůze...).

 V dalších měsících se poté díky tomu může vyvíjet symetricky, vzpřimovat, užívat tzv. křížový vzor, který napomáhá k propojování pravé a levé mozkové hemisféry, může se pomalu připravovat na jeho další velké úkoly, které ho budou čekat v pozdějším věku a to ať už v hrubé motorice či jemné, rozumovém vývoji apod. Vše se vším souvisí a pokud něco „ pokulhává“ máme možnost dopomoci k nápravě.  Na konci druhého trimenonu ( v 6. měsíci ) se miminko začne připravovat na další velký krok ve svém vývoji a to je vzpřimování, lezení, začne zapojovat více ručičky, když se vzpřimuje na dlaně, do tzv. druhého vzpřímení, začne se nám otáčet a posilovat tak šikmé břišní svaly, hraje si s nožičkami, natahuje se do stran po hračkách... Tohle všechno jsou velmi důležité dovednosti.

Pojďme společně dětem vytvořit takové podmínky, aby se mohli přirozeně vyvíjet, pojďme svým dětem dopřát komfort zdravého vývoje dovedností a těšme se z toho jak jsou sami šikovné.

 

Na dobrém začátku závisí všechno. To řekl Jan Amos Komenský a měl opravdu velikou pravdu.

Pojďme společně dětem dopřát ten nejlepší začátek, který je v našich silách a těšme se z našeho společného úspěchu.

Věřme ve schopnosti našich miminek.

                           Lucie Špačková Krasanovská

Zvíře v našich dětech

20.03.2019 07:49

Zvíře v našich dětech… aneb O chvílích plné vzteku a agrese

Jsou dva typy záchvatu vzteku. Ten první je strategický – dítě něco chce a záchvatem se toho snaží docílit. Je řízen „horním“ mozkem, neokortextem – tím, který je zodpovědný za myšlení, plánování, rozhodování, atd.

Pozná se podle toho, že s vámi během záchvatu dítě dokáže mluvit, rozhodovat se a když dostane, co chtělo, okamžitě přestane. V obličeji při tom nemá takový ten výraz velké úzkosti jako při tom druhém typu vzteku.

Druhý typ záchvatu vzteku je kontrolován „nižším“ mozkem, mozkovým kmenem a limbickým systémem. To je ten typ vzteku, kdy se dítě (stejně tak jako dospělý) stávají tak trochu zvířátkem. Ztrácíme totiž kontrolu nad tělem a emocemi, tělo je zaplavené hormony stresu a to brání plnému fungování horního mozku. Nemůžeme tedy pořádně přemýšlet – volit mezi alternativami, být „rozumní“, rozhodnout se přestat se ihned vztekat, vysvětlit, co mi tak vadí apod.

Na každý typ se hodí jiná reakce – o tom bude naše pondělní přednáška. 

 

Jak bude probíhat vztekání u nás doma, záleží dost na nás, rodičích. Přikládám proto pár otázek, které vám pomohou lépe prozkoumat, jaké to je, když se vaše dítě vzteká.

Představte si poslední větší záchvat vzteku vašeho dítěte:

1.Co se v tu chvíli děje s vámi, co pociťujete vy - rozpačitost, bezmoc a/nebo zmrznutí, vztek, atd?

2.Čeho se v tu chvíli obáváte – že se nikdy nenaučí mít se pod kontrolou, že bude mít problémy ve škole, když se bude takhle chovat, že vás nebo vaše pravidla nikdy nebude respektovat, že mu z toho jednou „hrábne“?

3.Co Vám v tu chvíli jde hlavou? („Už zase.“ „Dělá to pokaždé.“ „Hrozný, jak se nedokáže ovládat.“, „Kéž bych teď byl/a někde jinde.“)

4.Co si v tu chvíli pomyslíte o vašem dítěti? (je rozmazlené, drzé, neschopné, urputné, sobecké…)

5.K čemu obyčejně vede to, jak na záchvaty vzteku reagujete? Odchází dítě klidné a jste na sebe dobře naladěni, nebo odchází rozlobené, vynervené a od vás odpojené?

6.Co by na vás z vašeho neverbálního chování asi vidělo vaše dítě, když se vzteká? Zaťaté čelisti, vytřeštěné oči, zaťaté břicho, pozvednuté obočí, zaťaté pěsti?

7.Co byste chtěli změnit na tom, jak reagujete na vztek vašeho dítěte? (Nekřičet tolik. Nemít tak dlouhé proslovy. Přijmout, že to každý problém nemá řešení. Lépe ovládat své emoce. Být v pohodě a tím, že mé dítě prožívá velký hněv. Nebo že se zlobí na mě.

8.Co děláte vy, když se hodně zlobíte? (Něco podobného jako vaše vztekající se dítě. Nebo třeba opak – nikdo nepozná, že se zlobíte, jste hodně „nekonfliktní.“. Atd.)

 

Pokud se vaše dítě nevzteká, můžete se zamyslet na otázkou, jak jinak dává najevo, že se hodně zlobí

Bylo nebylo ...

20.03.2019 07:47

Bylo nebylo…aneb O léčivé síle příběhů

 

Rádi vyprávíme a posloucháme příběhy. Je to jedna z nejzákladnějších vlastností lidských bytostí. Má to totiž spoustu výhod. Tak například: 

  • Děti si svoji zkušenost a informace ukládají v podobě příběhů už po prvním roce života, jako takové si je také vybavují.
  • Asi do osmého roku děti rozumí lépe metaforám než klasickému „vysvětlování“.
  • Příběhy mluví k nevědomí dětí. Mohou se z nich učit. Díky nim lépe rozumí tomu, co se jim v životě děje. Posilují je, protože jim v různých životních situacích ukazují: „Nejsi v tom sám/sama.“
  • Při poslouchání a vyprávění příběhů využívají celé mozkové spektrum, protože je tam obsažen obraz, jazyk, emoce.
  • Když maminka nebo tatínek vypráví příběh nebo pohádku, nemůžou v myšlenkách nikam utíkat – nutí je to být s dítětem tady a teď a vypnout myšlenky na cokoli jiného. To sbližuje.
  • Příběhy a vyprávění pomáhají dětem dát událostem a zážitkům smysl. A to i těm traumatickým. Je pak snadnější je „integrovat“ - tak, aby nás bolestné zážitky neovlivňovaly nepředvídatelným a nečekaným způsobem v budoucnosti.

 

Takže je fajn si vyprávět. A způsobů je několik. Tak třeba:

Rodič vypráví dětem, co se mu dnes přihodilo.

Rodič vypráví dětem, co se mu přihodilo, když byl malý a jak to prožíval on a lidé kolem.

Rodič vypráví dětem o jiných členech rodiny. Nebo historky, které se jiným členům rodiny staly.

Jiní členové rodiny vyprávějí našim dětem historky z našeho dětství.

Jako rodiče posloucháme, když děti cokoli vyprávějí, a dáváme jim najevo, že nás to zajímá. Podpoříme tak jejich chuť vyprávět.

Rodič se ptá dítěte na zážitky. Zároveň: Některým dětem ale jako by se nechtělo vyprávět. Můžete na to jít z jiného soudku: „Co tě dneska potěšilo/naštvalo/překvapilo?“ Vezměte to jako hru: „Řekneš mi tři věci, které se ti dnes staly – dvě z toho si vymyslíš, jedna bude pravdivá. A já budu hádat, jaká.“ Nebo: „Budu hádat, co se ti dneska přihodilo.“ A schválně se párkrát trefit vedle.

Vyprávět a číst pohádky. Zároveň: Některé děti jako by pohádky nezajímaly. Můžete zkusit na to jít jinak: zkuste zjistit, jaké příběhy je fascinují na obrazovkách, a najděte, co mají tyto příběhy společné. Sledují například rády hrdiny a hrdinky s nadpřirozenými schopnostmi, kteří bojují proti zlu? Nebo příběhy s opravdovými dětmi, kteří prožívají dobrodružství? Příběhy zvířátek? Příběhy opravdových hrdinů? Zkuste pak vybrat pohádky nebo příběhy, které odpovídají jejich přirozenému zájmu.

PÁR TIPŮ PRO LEPŠÍ VZTAH S NAŠIMI DĚTMI

23.02.2019 14:55
1. Vylepšete svoji domácí atmosféru – a zažívejte spolu radost.
Domácí atmosféra je takový ten vzduch, který všichni doma dýcháme. Citové klima - dalo by se říct. Zdravý vzduch domova je koktejl tvořený bezpečím, důvěrou, něhou a empatií.  A to jak mezi rodiči a dětmi, tak mezi maminkou a tatínkem. Mohlo by se zdát, že dobrá atmosféra je jen takovým fajn doplňkem. Omyl. Domácí atmosféra je živná půda, na které závisí vývoj každé buňky našeho mozku a tím má dopad na současný, ale i budoucí život našich synů a dcer.
Co se dá konkrétně udělat pro lepší atmosféru? Více se smějte a bavte se. Vtipkujte a pošťuchujte se. Třeba tak, jako to dělají děti, když se honí kolem gauče, provokují se a skoro nemůžou běhat, jaké u toho mají záchvaty smíchu. V jejich tělech se při tom dějí zázraky – potěšení, které u toho prožívají, stimuluje růst neuronů a synapsí v některých částech mozku. Uvolňuje se napětí v jejich těle. Zakoušejí svoji fyzickou sílu a poznávají sebe samu, budují si tím sebevědomí.
Nebo se pěkně poperte. Hraní na rvačku je extrémně zdravé, protože u ní děti (a rodiče, kteří se po zemi nebo po gauči válejí s nimi a které to baví) produkují hormony endorfiny, které jim přinášejí pocit štěstí a radosti. Právě ty mají léčivý účinek, protože dokáží tlumit stres a úzkost.
Nebo zkrátka vezměte s sebou dítě někam, kde to zajímá vás. Dělejte s ním něco, co máte rádi vy, co vám dává šťávu. Ať vás vidí spokojené. Nebo mu vyprávějte své zážitky, které vás udělaly šťastnými, povídejte si. Přinese to mezi vás blízkost. Když se spolu cítíte dobře, oběma se vám vyplavuje jiný prima hormon, oxytocin (hormon „lásky“). Molekuly tohoto hormonu vedou k tomu, že máte chuť spolu zůstat – je to takový „začarovaný kruh“ v dobrém slova smyslu. A děti se díky němu učí budovat vztahy.
 
2. Nebrzděte dětem jejich chuť do života.
Když dělají něco, s čím úplně splynou, jsou do toho „zažrány“, nevnímají nic kolem sebe, čas jako by nebyl… šetřete s větami typu „Nehluč.“, „Nedělej tu ten nepořádek.“, „Nemlať do toho.“.“ Nebo když Vám něco nadšeně vypráví, odpusťte si věty jako „To je asi blbost, ne?“, „Nešišlej u toho.“, „To už dávno vím.“ V jejich těle se zrovna děly zázraky: vyplavuje se hormon štěstí, mizí strach a napětí, učí se. Ani my, dospělí, bychom si nelibovali v tom, kdyby nás při naší zábavě neustále někdo napomínal, poučoval, opravoval.
 
3. Když Vaše dítě zrovna nedělá to, co chcete, ptejte se sami sebe: „Nechce to nebo to nedokáže?“
Dětský mozek je nezralý.  Právě proto se děti chovají někdy „nemožně“. Nás to zneklidňuje a považujeme to za rozmary a schválnosti: výlevy pláče, podrážděnost, záchvaty vzteku a neklidu, dupání, křik, nedočkavost, vymýšlení, dělání různých hloupostí, urputnost, neopodstatněný strach. Když se naše dítě chová „nevhodně“, je proto fajn brát v potaz, že „vhodné“ chování se teprve učí současně s tím, jak mu zraje mozek. 
Tak například: Snažím se dostat svého potomka do postele. Mám pocit, že opravdu nechce. I když vidím, že je unavený, pořád něco potřebuje – dělá to schválně. Čeká, až budu křičet – to pak poslechne.  Předstírá, že mu něco nejde, aby zdržoval. A nebo je to jinak? Třeba to teď nedokáže, protože například: táta přišel až večer z práce a spolu se rozdováděli, takže je teď těžké se uklidnit. Zažil něco nepříjemného a potřebuje ode mě pomoct se smutkem nebo třeba strachem, než půjde spát. Spěchal/a jsem při ukládání, takže vycítil, že na něj nejsem napojená a potřebuje chvilku pozornosti. Nechce, aby den skončil. Díval se těsně před spaním na televizi nebo na tablet a je pro něj teď těžké se uklidnit. 
Když budu hledat důvody, proč třeba zrovna nedokáže dělat to, co by teď bylo vhodné, pomůže mi to vymyslet nové způsoby, jak na situaci reagovat. Můžu třeba přijít na to, že potřebuju ještě zařadit nějakou chvíli, aby se mohl uklidnit. Že se na něj musím chvíli napojit, aby se nasytila jeho touha po blízkosti, která jeho dětské tělo zklidňuje.
 
4. Když výchovně usměrňujete své dítě, ujistěte se, že je ve stavu, kdy Vás může opravdu poslouchat.
Když se dítě (stejně tak jako dospělý) zrovna vzteká, pláče, nadává, třese strachy, je ve stavu „hluchoty“. Je to pro něj nejen nepříjemné, ale také velmi stresující. Jeho tělo není ve stavu, kdy by přemýšlelo, racionálně zvažovalo, dělalo rozhodnutí po logickém uvážení – zkrátka v tu chvíli nedokáže použít rozum. Je to známka toho, že různé části mozku momentálně nespolupracují a nejsou koordinované. Potřebuje nejdříve pomoci se uklidnit, aby dostalo znovu pod kontrolu své tělo a své emoce. Teprve, když je klidné, může používat „vyšší“ části svého mozku k učení, zvažování, přemýšlení, popovídání si s Vámi.
 
5. Nelžete svým dětem.
Může to nabourat důvěru mezi Vámi, která se pak těžko obnovuje. Ony, stejně jako my, mají právo na pravdu. Jen se musí přizpůsobit jejich věku (k tomu u těch menších někdy pomůžou třeba příběhy). 
 
6. Používejte co nejméně „běžného“ domácího násilí.
Čapnout dítě za ruku a odtáhnout ho ke stolu, když dítě nechce přijít k jídlu. Postavit ho pod studenou sprchu, když se vzteká. Dát mu facku. Křičet. Hodit po něm knížkou. Nadávat. Nahánět mu strach („Když si vezmeš další čokoládu, přijde čert a vezme si tě.“, „Jestli hned nepůjdeš, odcházím bez tebe.“). Vyhrožovat („Jestli si to neuklidíš, vezmu to a vyhodím ti to do koše.“, „Příště na dovolenou pojedeme bez tebe.“).  „Běžné“ je toto násilí proto, že ho „páchá“ naprostá většina rodičů. Násilí je to proto, že se mu dítě nemůže bránit a nahání mu strach, způsobuje bezmoc a jeho tělo na to reaguje stresovou reakcí, která je pro dítě škodlivá. 
Rodiče toto násilí používají poměrně často. Protože neví, jak jinak dát dítěti najevo, že „takhle ne“. Protože neví nebo podceňují to, co toto „drobné“ násilí způsobuje („Také jsme tak vyrostli a nijak extra nám to neublížilo.“). Protože je to nejrychlejší cesta k tomu, aby dítě poslechlo. Ono opravdu často poslechne, protože se bojí a ze strachu udělá, co se od něj očekává. Ze strachu, nikoli z porozumění situaci. Ale respekt to rodičům nepřináší a dobrý vztah s dítětem také ne (více se to projeví až v pubertě). 
Dítě se proti rodiči většinou přímo vůči násilí nevzbouří. Synové ale pak mají větší sklon být násilní vůči manželce, dcery pak vůči vlastním dětem. Navíc děti, které „běžné“ násilí zažívají často, se hůře učí, jsou častěji sami agresivní, více lžou, víc se bojí, je pro ně těžší navazovat vztahy založené na důvěře.
Jsem sama rodič. A tak dobře vím, jak složité je to téma. Dalo by se dlouho diskutovat, generace před našimi dětmi „drobné“ násilí přece také přežily. Nicméně výzkumy například z oblasti vývoje mozku, kterých je v současné době požehnaně, mluví jasně: toto „běžné“ násilí dětem škodí. A existují jiné neškodlivé, ba dokonce velmi prospěšné způsoby, které umožňují jasně vymezovat hranice a brát v potaz také potřeby ostatních, nejen dítěte. 
 
7. Nechte své dítě vyplakat.
Děti přirozeně zažívají od narození stres. 
Pláč je lék, který máme všichni vždycky při ruce: uvolňuje napětí, pomáhá přivodit nižší krevní tlak, zpomalit tepovou frekvenci. Slzy vyplavují z těla stresové hormony. Když se dítě vypláče, jeho tělo se může vrátit do rovnováhy po tom, co zažilo něco „stresujícího“.  Stresující může být netrpělivý rodič, trest, hádka s kámošem, prohraný závod, nedostatek pozornosti, návštěva u lékaře, nástup do školy nebo školky, děsivý sen, a tak dále.
Jenže my často naše děti nenecháváme plakat: jejich pláč a vztekání nás štve, bojíme se ho, cítíme bezmoc, protože nevíme, jak na něj reagovat, vyčerpává nás, a mimochodem si myslíme, že by se děti měly naučit ho co nejdříve kontrolovat (protože jinak to nepřestane dělat nikdy, lidi ho nebudou mít rádi a o mě si budou myslet, že jsem mizerný rodič;-). A tak jim říkáme: „Když budeš dál plakat, půjdeš za dveře a přijdeš, až když budeš v klidu.“, „Nerozumím ti, když řveš. Budu tě poslouchat, až když nebudeš brečet.“, „Nemá smysl kvůli tomu plakat.“, „Šikovný kluk - ani nepláče!“ Nechte své děti plakat. Když mají možnost se vyplakat a vyvztekat a rodiče jsou jim při tom klidní a na blízku (což někdy bývá zatraceně těžké!), bývají pak spokojenější a uvolněnější.
 
8. Podívejte se na dítě tak, aby ve Vašem výrazu zachytilo, že ho máte rádi, že jste na něj hrdí, že mu věříte a/nebo že jste rádi, že ho máte.
Všechno, co naše děti slyší, cítí, vidí, vnímají dotekem, se ukládá na receptory amygdaly, části mozku. A stává se to součástí tzv. implicitní paměti. Tyto vzpomínky jsou nevědomé – ale působí na nás, aniž bychom si to uvědomovali. Když se zlobíme, poulíme oči, zatínáme pěsti, zvyšujeme hlas, přenášíme svoji zlobu přímo na dítě. Když je naše řeč těla mírná a láskyplná, zapisuje se do mozků našich dětí láska a náklonnost, ze které mohou čerpat.
 
9. Když šlápnete vedle, omluvte se. 
Nikoli za to, že jste se zlobili, že jste dítěti jasně řekli, že je potřeba něco udělat, že jste mu něco nedovolili. Ale za to, že jste na něj při tom křičeli, že jste s ním zatřásli, že jste ho označili nějakou nadávkou, že jste mu nahnali strach nějakou výhrůžkou. 
 
10. Věnujte pozornost „žraločí hudbě“ ve Vaší hlavě.
Představte si situaci, kdy se procházíte kolem jarního potoka a Vaše děti zjistí, že v potoce plavou ještě kusy ledu, pozůstatky právě odešlé zimy. Děti rychle ucítí příležitost se náramně pobavit a sejdou až k samému břehu, začnou led lovit z potoka, šťouchat do něj klacky, házet na něj kameny. A Vám v hlavě začne hrát „žraločí hudba“: „To bude trvat věčnost. Určitě tam žuchnou a budeme se muset nějak dostat rychle domů. Budou mít zmrzlé ruce (případně omrzliny) a budou po zbytek výletu fňukat. Budou zase nachlazené (případně dostanou táhlý zápal plic) a minimálně týden se zase nehneme z domu. Budou celé zamazané, další pračka. Když jim to dovolím, co je napadne dělat na procházce příště??? Co na to řeknou ti dva, co jdou zrovna kolem? Co by na to řekla babička?“ Tahle žraločí hudba zahltí můj vlastní nervový systém a moje tělo bude mít pocit, že je potřeba se ubránit šavlozubému tygrovi. Zvýší se mi tón hlasu, zatnu pěsti a čelisti, zrychlím krok, moje slova budou úderná. V tu chvíli nereaguju na potřeby dětí, ale na své strachy. Neznamená to, že s hrátkami ve vodě musím souhlasit (i když můžu: ta jedna pračka navíc možná stojí za jejich radost a jestli rýpání v ledu přináší zápal plic ani nevíme, protože jsme to už dlouho nevyzkoušeli). Ale také je kvůli tomu nemusím „buzerovat“, aby se u prozkoumávání přírody lekly – protože nic život ohrožujícího se neděje.
Žraločí hudba v naší hlavě umí obyčejnou scénu změnit v hororovou – naše děti tím někdy zbytečně děsíme a bereme jim chuť do života.  
Pojem „žraločí hudba“ pochází od Daniela J. Siegla, neurovědce, psychiatra a psychoterapeuta, který napsal několik zajímavých knih o tom, jak můžeme přistupovat k našim dětem a zároveň tím rozvíjet jejich mozek a upevňovat náš vztah, např. Klidná výchova k disciplíně.
 
11. Usilujte o to, abyste na své dítě byli napojeni.
Jako rodiče poznáme, že jsme napojeni na dítě podle toho, že jsme se svým dítětem a při tom se zrovna nedíváme na telefon a ani na něj nemyslíme, že nám hlavou neběží myšlenky na práci nebo na to, co uvaříme k večeři, a... že  nemáme v plánu právě teď naše dítě dovychovat nebo dovzdělat. Čili říkat mu, co by teď zrovna mělo nebo nemělo nebo co je správné nebo nesprávné. Reagujeme jen na naše dítě. Tohle napojení živí náš vztah a také podporuje vývoj mozku našeho dítěte. 
A hlavně: je možné být na dítě opravdu napojen/a, a zároveň vymezovat hranice. JE možné odmítnout chování, a zároveň neodmítnout dítě.
Pro napojení je důležitá empatie – k té krátké video od Brené Brown s českými titulky: https://www.youtube.com/watch?v=ZOKHGb3QCL8&t=31s
 
12. Nechte své dítě zažít, že může něco ovlivnit. 
Zahrajte si hru, ve které má reálnou šanci nad Vámi vyhrát.  Navrhněte mu, že teď budete 15 minut spolu dělat jen to, co si přeje on/ona (v rámci běžných pravidel). Vytvořte situaci, ve které se může rozhodnout a vy podpoříte, pro co se rozhodlo (kam jet v sobotu na výlet, jaké tričko si vzít na sebe, jak strávit volnou hodinu odpoledne). 
Jsou dny, kdy se dítě musí víc připojovat k našemu dospělému světu a má málo času si jen tak hrát, tedy dělat si věci po svém. Právě po takových dnech děti bývají vzteklejší, rozladěnější, neposlušnější, neposednější, atd. Právě v těchto dnech dítěti o to víc prospěje, když si alespoň chvíli zažije, že není bezmocné, ale má moc.
 
13. Nechte plavat svoji touhu být perfektní maminkou/perfektním tátou.
Pro děti mohlo být těžké mít perfektního rodiče. Jak by pak přijaly své vlastní nedostatky a naučily se přebírat zodpovědnost za své chyby? A jak by se naučily znovu navázat vztah s někým, s kým si to právě „pohnojily“? 
Lidem je dáno do vínku se z bolestí a traumat zotavit, tahle cesta zůstává otevřená.  Navíc mozek je takzvaně plastický, neustále se mění – máme tedy znovu a znovu šanci, páchat na našich dětech „dobro“.
 Mgr. Zuzana Krásová, RC Dobříšek 2019
 

 
Může to nabourat důvěru mezi Vámi, která se pak těžko obnovuje. Ony, stejně jako my, mají právo na pravdu. Jen se musí přizpůsobit jejich věku (k tomu u těch menších někdy pomůžou třeba příběhy). 1. Vylepšete svoji domácí atmosféru – a zažívejte spolu radost.
Domácí atmosféra je takový ten vzduch, který všichni doma dýcháme. Citové klima - dalo by se říct. Zdravý vzduch domova je koktejl tvořený bezpečím, důvěrou, něhou a empatií.  A to jak mezi rodiči a dětmi, tak mezi maminkou a tatínkem. Mohlo by se zdát, že dobrá atmosféra je jen takovým fajn doplňkem. Omyl. Domácí atmosféra je živná půda, na které závisí vývoj každé buňky našeho mozku a tím má dopad na současný, ale i budoucí život našich synů a dcer.
Co se dá konkrétně udělat pro lepší atmosféru? Více se smějte a bavte se. Vtipkujte a pošťuchujte se. Třeba tak, jako to dělají děti, když se honí kolem gauče, provokují se a skoro nemůžou běhat, jaké u toho mají záchvaty smíchu. V jejich tělech se při tom dějí zázraky – potěšení, které u toho prožívají, stimuluje růst neuronů a synapsí v některých částech mozku. Uvolňuje se napětí v jejich těle. Zakoušejí svoji fyzickou sílu a poznávají sebe samu, budují si tím sebevědomí.
Nebo se pěkně poperte. Hraní na rvačku je extrémně zdravé, protože u ní děti (a rodiče, kteří se po zemi nebo po gauči válejí s nimi a které to baví) produkují hormony endorfiny, které jim přinášejí pocit štěstí a radosti. Právě ty mají léčivý účinek, protože dokáží tlumit stres a úzkost.
Nebo zkrátka vezměte s sebou dítě někam, kde to zajímá vás. Dělejte s ním něco, co máte rádi vy, co vám dává šťávu. Ať vás vidí spokojené. Nebo mu vyprávějte své zážitky, které vás udělaly šťastnými, povídejte si. Přinese to mezi vás blízkost. Když se spolu cítíte dobře, oběma se vám vyplavuje jiný prima hormon, oxytocin (hormon „lásky“). Molekuly tohoto hormonu vedou k tomu, že máte chuť spolu zůstat – je to takový „začarovaný kruh“ v dobrém slova smyslu. A děti se díky němu učí budovat vztahy.
 
2. Nebrzděte dětem jejich chuť do života.
Když dělají něco, s čím úplně splynou, jsou do toho „zažrány“, nevnímají nic kolem sebe, čas jako by nebyl… šetřete s větami typu „Nehluč.“, „Nedělej tu ten nepořádek.“, „Nemlať do toho.“.“ Nebo když Vám něco nadšeně vypráví, odpusťte si věty jako „To je asi blbost, ne?“, „Nešišlej u toho.“, „To už dávno vím.“ V jejich těle se zrovna děly zázraky: vyplavuje se hormon štěstí, mizí strach a napětí, učí se. Ani my, dospělí, bychom si nelibovali v tom, kdyby nás při naší zábavě neustále někdo napomínal, poučoval, opravoval.
 
 
3. Když Vaše dítě zrovna nedělá to, co chcete, ptejte se sami sebe: „Nechce to nebo to nedokáže?“
Dětský mozek je nezralý.  Právě proto se děti chovají někdy „nemožně“. Nás to zneklidňuje a považujeme to za rozmary a schválnosti: výlevy pláče, podrážděnost, záchvaty vzteku a neklidu, dupání, křik, nedočkavost, vymýšlení, dělání různých hloupostí, urputnost, neopodstatněný strach. Když se naše dítě chová „nevhodně“, je proto fajn brát v potaz, že „vhodné“ chování se teprve učí současně s tím, jak mu zraje mozek. 
Tak například: Snažím se dostat svého potomka do postele. Mám pocit, že opravdu nechce. I když vidím, že je unavený, pořád něco potřebuje – dělá to schválně. Čeká, až budu křičet – to pak poslechne.  Předstírá, že mu něco nejde, aby zdržoval. A nebo je to jinak? Třeba to teď nedokáže, protože například: táta přišel až večer z práce a spolu se rozdováděli, takže je teď těžké se uklidnit. Zažil něco nepříjemného a potřebuje ode mě pomoct se smutkem nebo třeba strachem, než půjde spát. Spěchal/a jsem při ukládání, takže vycítil, že na něj nejsem napojená a potřebuje chvilku pozornosti. Nechce, aby den skončil. Díval se těsně před spaním na televizi nebo na tablet a je pro něj teď těžké se uklidnit. 
Když budu hledat důvody, proč třeba zrovna nedokáže dělat to, co by teď bylo vhodné, pomůže mi to vymyslet nové způsoby, jak na situaci reagovat. Můžu třeba přijít na to, že potřebuju ještě zařadit nějakou chvíli, aby se mohl uklidnit. Že se na něj musím chvíli napojit, aby se nasytila jeho touha po blízkosti, která jeho dětské tělo zklidňuje.
 
 
4. Když výchovně usměrňujete své dítě, ujistěte se, že je ve stavu, kdy Vás může opravdu poslouchat.
Když se dítě (stejně tak jako dospělý) zrovna vzteká, pláče, nadává, třese strachy, je ve stavu „hluchoty“. Je to pro něj nejen nepříjemné, ale také velmi stresující. Jeho tělo není ve stavu, kdy by přemýšlelo, racionálně zvažovalo, dělalo rozhodnutí po logickém uvážení – zkrátka v tu chvíli nedokáže použít rozum. Je to známka toho, že různé části mozku momentálně nespolupracují a nejsou koordinované. Potřebuje nejdříve pomoci se uklidnit, aby dostalo znovu pod kontrolu své tělo a své emoce. Teprve, když je klidné, může používat „vyšší“ části svého mozku k učení, zvažování, přemýšlení, popovídání si s Vámi.
 
5. Nelžete svým dětem.
Může to nabourat důvěru mezi Vámi, která se pak těžko obnovuje. Ony, stejně jako my, mají právo na pravdu. Jen se musí přizpůsobit jejich věku (k tomu u těch menších někdy pomůžou třeba příběhy). 1. Vylepšete svoji domácí atmosféru – a zažívejte spolu radost.
Domácí atmosféra je takový ten vzduch, který všichni doma dýcháme. Citové klima - dalo by se říct. Zdravý vzduch domova je koktejl tvořený bezpečím, důvěrou, něhou a empatií.  A to jak mezi rodiči a dětmi, tak mezi maminkou a tatínkem. Mohlo by se zdát, že dobrá atmosféra je jen takovým fajn doplňkem. Omyl. Domácí atmosféra je živná půda, na které závisí vývoj každé buňky našeho mozku a tím má dopad na současný, ale i budoucí život našich synů a dcer.
Co se dá konkrétně udělat pro lepší atmosféru? Více se smějte a bavte se. Vtipkujte a pošťuchujte se. Třeba tak, jako to dělají děti, když se honí kolem gauče, provokují se a skoro nemůžou běhat, jaké u toho mají záchvaty smíchu. V jejich tělech se při tom dějí zázraky – potěšení, které u toho prožívají, stimuluje růst neuronů a synapsí v některých částech mozku. Uvolňuje se napětí v jejich těle. Zakoušejí svoji fyzickou sílu a poznávají sebe samu, budují si tím sebevědomí.
Nebo se pěkně poperte. Hraní na rvačku je extrémně zdravé, protože u ní děti (a rodiče, kteří se po zemi nebo po gauči válejí s nimi a které to baví) produkují hormony endorfiny, které jim přinášejí pocit štěstí a radosti. Právě ty mají léčivý účinek, protože dokáží tlumit stres a úzkost.
Nebo zkrátka vezměte s sebou dítě někam, kde to zajímá vás. Dělejte s ním něco, co máte rádi vy, co vám dává šťávu. Ať vás vidí spokojené. Nebo mu vyprávějte své zážitky, které vás udělaly šťastnými, povídejte si. Přinese to mezi vás blízkost. Když se spolu cítíte dobře, oběma se vám vyplavuje jiný prima hormon, oxytocin (hormon „lásky“). Molekuly tohoto hormonu vedou k tomu, že máte chuť spolu zůstat – je to takový „začarovaný kruh“ v dobrém slova smyslu. A děti se díky němu učí budovat vztahy.
 
2. Nebrzděte dětem jejich chuť do života.
Když dělají něco, s čím úplně splynou, jsou do toho „zažrány“, nevnímají nic kolem sebe, čas jako by nebyl… šetřete s větami typu „Nehluč.“, „Nedělej tu ten nepořádek.“, „Nemlať do toho.“.“ Nebo když Vám něco nadšeně vypráví, odpusťte si věty jako „To je asi blbost, ne?“, „Nešišlej u toho.“, „To už dávno vím.“ V jejich těle se zrovna děly zázraky: vyplavuje se hormon štěstí, mizí strach a napětí, učí se. Ani my, dospělí, bychom si nelibovali v tom, kdyby nás při naší zábavě neustále někdo napomínal, poučoval, opravoval.
 
 
3. Když Vaše dítě zrovna nedělá to, co chcete, ptejte se sami sebe: „Nechce to nebo to nedokáže?“
Dětský mozek je nezralý.  Právě proto se děti chovají někdy „nemožně“. Nás to zneklidňuje a považujeme to za rozmary a schválnosti: výlevy pláče, podrážděnost, záchvaty vzteku a neklidu, dupání, křik, nedočkavost, vymýšlení, dělání různých hloupostí, urputnost, neopodstatněný strach. Když se naše dítě chová „nevhodně“, je proto fajn brát v potaz, že „vhodné“ chování se teprve učí současně s tím, jak mu zraje mozek. 
Tak například: Snažím se dostat svého potomka do postele. Mám pocit, že opravdu nechce. I když vidím, že je unavený, pořád něco potřebuje – dělá to schválně. Čeká, až budu křičet – to pak poslechne.  Předstírá, že mu něco nejde, aby zdržoval. A nebo je to jinak? Třeba to teď nedokáže, protože například: táta přišel až večer z práce a spolu se rozdováděli, takže je teď těžké se uklidnit. Zažil něco nepříjemného a potřebuje ode mě pomoct se smutkem nebo třeba strachem, než půjde spát. Spěchal/a jsem při ukládání, takže vycítil, že na něj nejsem napojená a potřebuje chvilku pozornosti. Nechce, aby den skončil. Díval se těsně před spaním na televizi nebo na tablet a je pro něj teď těžké se uklidnit. 
Když budu hledat důvody, proč třeba zrovna nedokáže dělat to, co by teď bylo vhodné, pomůže mi to vymyslet nové způsoby, jak na situaci reagovat. Můžu třeba přijít na to, že potřebuju ještě zařadit nějakou chvíli, aby se mohl uklidnit. Že se na něj musím chvíli napojit, aby se nasytila jeho touha po blízkosti, která jeho dětské tělo zklidňuje.
 
 
4. Když výchovně usměrňujete své dítě, ujistěte se, že je ve stavu, kdy Vás může opravdu poslouchat.
Když se dítě (stejně tak jako dospělý) zrovna vzteká, pláče, nadává, třese strachy, je ve stavu „hluchoty“. Je to pro něj nejen nepříjemné, ale také velmi stresující. Jeho tělo není ve stavu, kdy by přemýšlelo, racionálně zvažovalo, dělalo rozhodnutí po logickém uvážení – zkrátka v tu chvíli nedokáže použít rozum. Je to známka toho, že různé části mozku momentálně nespolupracují a nejsou koordinované. Potřebuje nejdříve pomoci se uklidnit, aby dostalo znovu pod kontrolu své tělo a své emoce. Teprve, když je klidné, může používat „vyšší“ části svého mozku k učení, zvažování, přemýšlení, popovídání si s Vámi.
 
5. Nelžete svým dětem.
Může to nabourat důvěru mezi Vámi, která se pak těžko obnovuje. Ony, stejně jako my, mají právo na pravdu. Jen se musí přizpůsobit jejich věku (k tomu u těch menších někdy pomůžou třeba příběhy).