Zamžourala jsem očima a marně se snažila nahmatat budík. Sluneční paprsky osvětlily displej a já na okamžik spatřila digitální číslice. 5:30, nejvyšší čas stávat. Kdyby nebylo toho úžasného výletu do Kalifornie, který mě dnes čeká, nejspíš bych spala do jedenácti. V Kalifornii trávíme každé léto deset dní. Máme tam svůj dům, který kdysi koupil děda. Na stará kolena už nevěděl, co s penězi a chtěl koupit něco, co ocení všechny generace naší rodiny. Rozhodl se pořídit dům na pobřeží Pacifiku – dobrá volba.

 

Hodila jsem na sebe první oblečení, které mi padlo pod ruku, prohrábla si vlasy hřebenem a pospíchala na snídani. Táta s mámou už byli v autě a v kuchyni byl jen Petřík, můj mladší bratr. Právě se cpal rohlíkem a marmeládu měl rozpatlanou po celém obličeji. „Kdy se konečně naučíš normálně jíst?“ Obořila jsem se na něj. Jen se ušklíbl, jakoby mě ani neviděl. Z poloprázdné ledničky jsem vytáhla mazací sýr a potřela jím chleba. V tu chvíli se brácha zvedl a nalil si, nebo spíš pokusil se nalít si džus. Samozřejmě ho rozlil po celém stole, a kdo to musel utírat? Já. 

 

V autě bylo dost těsno. Kufry, tašky a věci k vodě se vezly vedle mě a z druhé strany se mačkal Petřík. Modlila jsem se, abychom na dálnici nechytli zácpu. Naštěstí byl malý provoz a tak jsme na letiště dorazili dřív, než bylo v plánu. Zašli jsme tam do cukrárny a rodiče si jako pokaždé koupili šampaňské a táta okukoval vystavené modely zbrusu nových aut. 

 

Létaní letadlem mě moc nebaví. Na začátku a na konci mě bolí uši a během letu není nic vidět. Bratr celou cestu prospal. To se tak někdo má! Já pořád jen koukala z okna, do té nádherně modré prázdnoty a přivírala oči při pohledu do slunce. Táta seděl na druhé straně uličky s foťákem v ruce a každou chvíli jsem uslyšela cvaknutí – neustále fotil tu nádherně modrou prázdnotu. A máma? Ta byla začtená do časopisu, který objevila v kapse na sedadle před ní a občas mě upozornila na nějaký úžasný snímek pláže. Miluje fotografování, ale na dnešek to přenechala tátovi, prý ať se taky předvede. Když nám pak ukazoval fotky té pro mě nezajímavé, ale nádherně modré prázdnoty, musela jsem uznat, že taťka je opravdový profík. Nebe dostalo takový dokonalý nádech klidu a míru. Fotografie prostě měla kouzlo. 

 

V dáli jsem zahlédla oceán. Opravdová krása. I z té výšky byly vidět bílé šmouhy na vodě. Vlny tu byly obrovské. 

 

Pomalu jsme začali klesat a já ucítila tu příšernou bolest – prasklo mi v uchu. Věděla jsem, že minimálně další čtyři hodiny špatně uslyším. Petřík se konečně probral. Pomlaskával, pak se naklonil ke mně a podíval se z okna. „Páni, moře!“ Zvolal, jakoby ho nikdy neviděl. Půlka posádky se na něj 

podívala. 

 

V Kalifornii bylo vedro a hlavně dusno. Taxíkem jsme dojeli k pobřeží a já spatřila ten dům, po kterém se mi tak stýskalo. Prostorný, dřevěný a na zeleno natřený dům, s balkónem směrem k moři a velikou zahradou porostlou vysokými stromy, upraveným trávníkem a spousty květin. Vyběhla jsem tři schody vedoucí do verandy a zamířila do mého pokoje. Výhled z okna směřuje na úžasnou, klidnou pláž, na které se vyjímají slaměné slunečníky. Vybalila jsem si věci a vyšla ven na terasu. Slunce pálilo a tak jsem se rozhodla skočit do vln. Petřík se ke mně přidal a opravdu jsme si to užili. 

 

Druhý den ráno jsme si udělali výlet do Los Angeles. Navštívili jsme místní kavárny a pizzerie, podívali se do obchodů, zavítali jsme i do Beverly Hills. Mezi další naše výlety patřila plavba lodí na ostrov Santa Cruz. Pár dní jsme strávili povalováním se na pláži a já jsem zkusila surfovat. Ze začátku mi to nešlo a každý můj pokus skončil pádem do vody. Nakonec se mi přeci jenom podařilo svést se po pár vlnách. Tahle dovolená byla jednoznačně můj nejlepší zážitek s rodinou.